Cesta na svobodu

I.

   Je to bezmála dva roky co v naší stanici našla svůj nový domov mlaďounká labuť. Příslušníci městské policie tehdy přivezli, mladé, šedé, ustrašené labutí miminko, které sotva pletlo nohama a my jsme ho samozřejmě přijali a s velkým napětím, jsme den po dni sledovali jeho počínání, tehdy se strachem, jestli vůbec přežije. Ale mládě se kupodivu velice čile stavělo k novému domovu a rostlo jako z vody. Bylo léto, všude bylo dost potravy a tak labuťka velice rychle rostla. Zakrátko se jí podařilo zlikvidovat veškeré vodní rostlinky v našich třech nádržkách a to včetně velkého leknínu. Na podzim byla veliká skoro jako dospělá, ládovala se směsí zrní, a i když se to nemá, bez problémů se přikrmovala sušeným chlebem, který jsme jí máčeli v míse s vodou. Byli jsme jejími rodiči a taky se tak chovala. Kousky dobrot si brala z ruky a naše blízkost ji nijak nevyváděla z míry. Protože jsme v té době měli v areálu i párek göttingenských prasátek (měli by dorůst do váhy 25 kg), která už tehdy měla pěkných jistě čtyřicet kilo, brala je mladá dáma (tenkrát jsme samozřejmě ještě neznali pohlaví, tak to byla slečna labuť) jako kamarády, ne-li jako sourozence. Kaneček, i když byl o mnoho větší nežli prasnička, se jí strašně bál a ona, jako by to vycítila, se k němu chovala s velkým povýšením. Byli spolu ve dne v noci a proto jsem se ani nedivil, když na nás po čase začala hovořit prasečí řečí. Asi by tomu málokdo věřil, ale ta labuť velice kvalitně chrochtala a to v různých hlasových variacích a tóninách a dodnes mi nikdo nevymluví, že si s prasaty rozuměla a dobře si o všem popovídali. Zima byla tehdy dost krutá, teploty šly chvílemi i pod dvacítku a tak jsme měli strach, aby se jí něco nestalo. Sviňka porodila 4. prosince dvanáct selátek a tak byl s kamarádstvím konec. Museli jsme izolovat i kanečka. Labuť zůstala sama. Ale nijak moc ji to nevadilo. Vykračovala si po zamrzlých rybníčcích a přes noc si zalezla do garáže s krmením, kterou jsme ji nechávali úmyslně otevřenou. Tam se vždy uvelebila na seno a ráno byla opět venku a studovala zimní zahradu. Později se velice kamarádila se všemi dvanácti mladými prasátky.

   Přišlo jaro a my jsme se spojili s ochranáři s CHKO Žďárské vrhy a dohodli jsme termín vypuštění labuťky na svobodu. V den, kdy měla opustit naše ubikace se v nás ale něco zlomilo a když jsme viděli, jak před cizími lidmi prchá a schovává se za našimi zády, rozhodli jsme, že ji ještě nějaký čas necháme, přece jen to bylo ještě mládě, nebylo jí ani rok. Šedivé zbarvení postupně zmizelo, nahradilo ho krásné bílé peří a labuť, tentokráte už vlastně labuťák, protože veškeré znaky nasvědčovali tomu, že je to sameček, se po zahradě potulovala ještě další rok. Za tu dobu stačila stoprocentně zlikvidovat všechny tři naše vodní nádrže a to doslova. Mohl se na ní někdo ale zlobit? Chodila za námi na povel jako pes, rozuměla kdejakým pokynů a dokonce jsem přesvědčen, že když jsme jí kvůli něčemu nadávali, tak se nám svým vlastním způsobem vysmívala. Další zimu tedy přežila přesně jako tu první a na jaře z ní byl skutečně veliký pták, který když se postavil vedle nás, koukal se nám skoro rovnou do očí. 

   Přišel čas, 15 dubna, za krásného počasí, kdy na tuto roční dobu bylo až nezvykle teplo, jsme pana labuťáka vyzvali, aby sedl do auta, že ho vrátíme tam, kam patří, tedy do přírody. Byl dospělý, zobák ještě neměl zcela vybarvený do červena, ale veliký nárůstek nad ním nám, dle dostupných materiálů, ukazoval na jeho samčí pohlaví. Několik dnů předem jsme jezdili kolem Žďáru a sledovali rybníky v okolí. Nechtěli jsme našeho ptáčka vypustit někde, kde chodí lidi. Měli jsme strach z toho, že je zvyklý na lidi a že by za nimi mohl chodit. Nu, a kdoví, koho by potkal. Na rybnících kolem Žďáru ještě labutě nebyly, kromě Radonínského rybníku, ale tam byl pár a to by nedělalo dobrotu, jak jsme se již jednou při vypouštění jiné labutě přesvědčili. Byl jsem tehdy na jižní Moravě a na Mušovských nádržích bylo labutí spousty. Ale vozit našeho labutího přítele až tak daleko? Jak bychom ho tam případně našli, nebo jak by on našel cestu k nám, kdyby se chtěl podělit o dojmy z volné přírody? Takže jsme se rozhodli pro některý z rybníků ve Vetli, nedaleko Žďáru a to zmíněné dubnové pondělí jsme vyrazili. Nebylo to ale až tak lehké loučení. Přeci jenom, dva roky není zas tak krátký čas. Navíc jsme ho nikdy nechytali do rukou, i když se normálně nechal hladit. Takže jsme netušili, jak se k nucené deportaci postaví. „Rána jeho křídlem je podobná kopnutí koně“, volal na nás kdosi z přihlížejících. Labutí mladík ale, jako kdyby něco tušil, jako kdyby se těšil na velkou vodu, nebo to snad dokonce věděl, protože jsme před ním dlouho o připravované akci mluvili a prasečí jazyk se přeci taky naučil, si z podobných řečí nic nedělal. Prakticky bez jakéhokoli odporu se nechal naložit do auta a cesta za svobodou, s tímto podivným pasažérem, právě začala.

II.

Na hrázi rybníka jsme nemuseli našeho spolucestujícího dlouho vybízet, aby vystoupil. Koukal na tu velkou vodu jako člověk, který nikdy neviděl moře a nyní se u něj poprvé ocitl. Ale do vody se mu nechtělo, museli jsme mu trošku pomoci. Zpočátku se procházel u břehu a pohlížel na obrovskou hladinu, jako na něco skutečně nového. Asi po deseti minutách se rozhodl prozkoumat větší hloubku. Vyrazil do neznáma a pádloval přímo do středu rybníka. Nikdy před tím se nemohl naučit létat, protože u nás na to neměl podmínky. Samozřejmě zkoušel křídly máchat na omezeném prostoru, rozběhl se vždy po zahradě, ale to bylo vše. Najednou jakoby zjistil, na co křídla skutečně má. Asi po dalších deseti minutách náhle roztáhl obrovské perutě a za zvuků startujícího letadla s nimi začal tlouci vodní hladinu. A světe div se, dal se do pohybu. Po několika metrech svého prvního létacího pokusu se zvedl nad hladinu a skutečně letěl. Máchal mohutnými křídly a byl to úchvatný pohled. Nebyl jsem na to připravený a honem jsem sáhnul po foťáku. Ale to už labuťák zase dosedl na hladinu, daleko od nás, na druhé straně rybníka. Propásl jsem to, Ale jako by mě slyšel, doplaval zpět zhruba do míst, kde se vznesl poprvé a aby mi udělal radost, celý pokus zopakoval. Tentokrát jsem nezaváhal a nafotil i natočil jsem celou jeho snahu. Teď se mu dokonce podařilo vyletět výše. Nedokážu tu výšku odhadnout, ale stále ji nabíral. Před břehem rybníka ale spatřil konec vody a nevybíravě se snesl na hladinu. A další pokus. Zkoušel to pětkrát a my jásali, že je ve svém živlu. Najednou však, jako by vycítil, že chceme zmizet, vyrazil k našemu břehu nevídanou rychlostí, až se za ním zvedaly vlny. Vyběhl za mnou na břeh a začal si čistit své krásné peří, tak jako to dělal „doma“ na zahradě.  Připadalo mi, jako by si chtěl nastoupit do auta a říci – „Tak jedeme, chlapi, proletěl jsem se, zaplaval si a hurá na oběd. Přeci nechcete, abych se tady ládoval nějakým žabincem, když doma máme tolik pochoutek“. Vážně to vypadalo, jako by se s námi nechtěl rozloučit. Nebylo mi lehko, ale nahnal jsem ho násilím zpět do vodního živlu. Neplaval, chodil kolem břehu a díval se na mne, zdálo se mi, hodně vyčítavě, až smutně. Ale to jsou lidské emoce, pomyslel jsem si. Do zpěvu mi ale nebylo. Po chvíli viděl, že jeho snaha o zpětvzetí asi nebude vyslyšena, tak se pustil na vodu a zamířil do středu toho velkého rybníka. Musíme zmizet, rozhodl jsem. Zajel jsem autem za keře na kraj lesa, tak, aby nás nemohl vidět. Stáli jsme tam půl hodiny, hodinu a sledovali další pokusy našeho labuťáka o leteckou akrobacii. Snažil se, a i když byl díky bývalému pohodlnému životu jistě nad standardní váhou, dařilo se mu. Udělal ještě spousty pokusů o vzlétnutí a vždy na konci vody padl zpět, jako by se zalekl břehu. Potom najednou zaplaval do středu rybníka, schoval hlavu pod křídlo a zaslouženě odpočíval. Těžko jsem se s ním po těch dvou letech loučil, ale viděl jsem na vlastní oči, že přijal svou úlohu, že je na svobodě a že je snad spokojen. Odjeli jsme. Nemohl jsem dospat a druhý den ráno jsem už byl na cestě k rybníku. Byla polovina dubna, ale počasí bylo opět nádherné a teploměr už zase šplhal ke dvacítce. K setkání ale nedošlo. Obešel jsem celý velký rybník a náš ptáček nikde. V blízkém okolí jsou další dva stejně velké rybníky a na jednom jsem labuť zahlédl, Je to on? Jak to na tu dálku poznat. V celku rozesmutnělý jsem odjel, abych druhý den vyrazil vyzbrojen dalekohledem a foťákem s pořádným objektivem. Byl jsem tam několik hodin, obcházel jsem všechny rybníky a fotil labuť na jednom z nich. Při chůzi po břehu jsem ale narazil na druhou labuť, která tam u břehu budovala hnízdo, tak jsem poznal, že ten na vodě není ten náš, ale tvoří pár s již vybranou družkou.

   Co dodat. Jezdil jsem na místo vypuštění čtrnáct dní. Dopoledne, odpoledne, hledal jsem, volal jsem, nic. Bylo mi smutno a zároveň jsem cítil radost, že náš ptáček našel svou cestu ke svému poslání. Našel to, pro co žije. Snad příští rok najde i družku ke společnému zahnízdění, snad bude spokojen. Smutně jsem vždy odjížděl, jako bych mu snad chtěl vyčítat, že se ani nerozloučil, po tolika společně prožitých okamžicích za ta dvě léta. Hlavou mi v tu chvíli probíhalo vše, od jeho příchodu, přes první kroky po zahradě, přátelení se s dvanácti malými prasátky, která se narodila v prosinci a se kterými byl taky kamarád. Viděl jsem před sebou krutou zimu, kdy se na noc malý labuťák schovával do připravené garáže, kde měl vše k jídlu i pití. Bude mít takový servis i nyní? Možná ne, ale bude na svobodě, bude tam, kam patří. A jistě bude spokojený a třeba by mi to chtěl i říct, ale od té doby jsem ho už nikdy neviděl.

   Měj se krásně, labuťáku!