Není vždy posvícení...

Ne vždy vše dopadne tak, jak bychom si představovali. O víkendu volala paní od Bystřice, že už druhý den sleduje v okolí jejich domu vysílené srnčí mládě. K srnčeti se nedalo nijak přiblížit, bylo vystrašené a bylo vidět na první pohled, že je zraněné, že má něco s nohama. Nemohlo se postavit. Co dělat, srnčí, stejně jako divočáci patří pod správu mysliveckých sdružení. Probírali jsme co dělat a po několika telefonátech na různá místa a konzultaci s přáteli z Pasíček jsme nakonec museli přistoupit k tomu jedinému možnému řešení. Musíme zavolat někoho, kdo je kompetentní přes myslivost. Paní se to nelíbilo a není divu. Kdo viděl film Postřižiny, umí si spočítat, jak to se srnčetem dopadne. Na druhou stranu je třeba chápat, že vzít podobné zvíře v tomto stavu na ošetřovnu, pravděpodobné zlomeniny by se musely fixovat, nastala by nutná rehabilitace a tím pádem nebezpečí, že si srnka zvykne na lidi. Vypuštění zpět do přírody by bylo stejně nebezpečné, jako si srnku ponechat. Může být v zajetí spokojená, ale mohla by například i ublížit dětem a podobně. Co s tím? Zvíře je vždy a v první řadě nutné zbavit utrpení. Záleží na způsobu, jak se toho docílí. V tomto případě bohužel, osud srnčete musel být vydán do rukou myslivců. Jak to dopadlo, si nedovolíme předjímat, ani komentovat. 

Není možné vždy dosáhnout kýžených výsledků. To je ale život.